Konec.

25. března 2011 v 20:53 | Herold
...Pořád přemýšlím, co bych sem napsala, abych se třeba někoho nedotkla z mých známých. Ano, došlo to až tak daleko, že o něm ví strašně moc lidí. Je to špatné. Přemýšlím o novém. Dusím to v sobě a potřebuju se vypsat, ale nemůžu, protože vím, že si to přečte...čili, přecházim na nový blog. Tentokrát už fakt nebudu tak blbá, abych tu adresu někomu řikala. Možná hodně z mých známých se bude zlobit. Budou naštvaní...
Nebudou vědět NIC. Je to dobře. Nemusí vědět všechno. Ikdyž já sama jim toho moc nepovim. Takže...sbohem můj drahý blogu...začnu úplně odznova...kéž by to šlo i v normálním životě. Zmáčknout Delete a...ty špatné vzpomíkny by byly pryč.
Samozřejmě, kdyby někdo chtěl mojí adresu blogu, může mi napsat na mail..
heroldfortunova@yahoo.com
To by bylo vše.
Děkuju..
 

Naivita

20. března 2011 v 20:10 | Herold
Měla jsem to čekat, že se to stane. Už v létě jsem byla varována, ale.. myslela jsem si, že to byl jen takové "nedorozumění". NE. Nebylo. Ach.. Když už všechno vypadá, že je ok a já pomaličku se zvedám ze země, z té špinavé země, tak mě tam zase něco strazí. U mě je to už normální. Člověk si za těch 16 let zvykne... Musí, že.
Když mi bylo kolem 10, jednoho krásného dne jsem spatřila, že můj otec chodí "domů" čím dál tím míň.. Nechápala jsem to.
"Asi má moc práce" myslela jsem si. OMYL. Moc práce měl.., ale v jinym smyslu. Musel mi to nějak říct. Vysvětlit..srozumitelně, ikdyž věděl, že já to budu chápat...že jsem "velká".
Nepamatuji si, který den to byl, jen vím, že pršelo. Strašně moc. Byl večer. Máti nebyla doma. Měla noční směnu. Otec si mě zavolal do obývacího pokoje. "M. víš.. já.. musim ti něco říct.." a už to začalo. Změnil mi život. Změnil NÁM VŠEM život. Mohla za to jeho nová přítelkyně. Normálně máti podváděl...Nesnáším to...Vymlouval se na peníze..Prý si už moc nerozumí..Když mi řekl všechno, co měl na srdci rozplakala sem se před nim. Nevydržela jsem a i přes mé protesty, že mě nikdy nikdo neuvidí plakat, jsem se rozbrečela. Říkal mi, že to bude všechno v pohodě.. že za ním budu jezdit a bude vše jako dřív.., ale mě byla jasné, že ne. NIC nebude jako dřív..
Den poté už nepřišel...nepřišel už nikdy. Marně jsem čekala o víkendu že s námi poobědvá.
Marně jsem čekala na chvíli, kdy se otevřou dveře a v nich bude MŮJ táta s kytkou v ruce, kterou dá máti nausmířenou a vše bude v pohodě a budeme si žít jako jedna velká šťastná čtyřčlenná rodinka. Následky tátova odchodu byly katastrofální...Máti své problémy začala řešit alkoholem. Sestra byla ještě malá a tak vše zůstalo na mě.. Nevěděla jsem, co mám dělat. Červené víno se střídalo společně s bílým..její stavy byly horší a horší. Ve škole bylo všechno v pořádku a přes den se mi máti omlouvala, že vše už bude dobré..Nic dobré nebylo a nebude...už nikdy.
Jak čas plynul, otec měl furt jednu a tu samou přítelkyni a máti měla furt stálého přítele, kterého jsem den odedne NENÁVIDĚLA...
V loňském roce tak.. v létě jsem byla se sestrou u otce a grilovali jsme. Všechno bylo v pohodě. Když jsme sklízeli ze zahradního stolu, otec mi položil otázku.. : "Co bys žíkala tomu, kdybych měl svatbu.?" Nevěřila jsem vlastním uším. S kym proboha..?!?! Odpověď byla lehká. ONA. "No ehm..., já.. nevim. no." a odnesla jsem velkou mísu domů. Při cestě jsem stále přemýšlela a.. nemohla jsem uvěřit, že by něco takového mohlo nastat...
Měsíce plynuly a o svatbě už nepadlo ani jediné slovo. Myslela jsem, že už na to otec zapoměl.., že je vše v pohodě.
NE.
Až do včera bylo ještě všechno v pořádku. Večer byl fakt dobrý. Líbil se mi. On ho zkazil. Zavolal si mě k sobě.
"M. prosimtě můžeš zavřít dveře.? Pořeboval bych s tebou o něčem mluvit."
"Ale jistě."
"No.. víš. eh..-" dlouze se nadechl. Vypadalo to fakt komicky. Ale viděla jsem na něm, že.. o tom nechce mluvit.., ale.. musí... " Já.. chtěl bych, abys semnou jela na svatbu."
"Super, kdo se žení/vdává?"
"M. no ehm. JÁ."
Vyrazilo mi to dech. PROSIM...?! PROSIM.?! KURVA PROČ.?! Mlčela jsem.. Opravdu jsem nevěděla co na tohle mám říct.
Jsem tak naivní... tak hloupá..!!
"Víš to jenom ty. Teda.. no takhle jseš jedna z mála, kdo to ví..."
Hrnuly se mi szy do očí. To přece.. nemůže být pravda..
"Tati.. prosím ne..."., říkala jsem si v duchu..
"Mmm. a kde to bude.?" vzmohla jsem se jen na toto.
"Na Slovensku...Promysli si to. Dáš mi vědět, jestli tam chceš jet nebo ne."
"Ok."
Celý.. CELÝ den byl v prdeli... Můj otec se bude ženit. Nezabránim tomu... Aaaaa...Šla jsem hned spát. Neměla jsem náladu na nic. NA NIC! Tam jsem se rozbrečela...Měla jsem to čekat. Jsem to ale blbá husa...kráva...pinda..
Proč si to nečekala, Alex.?! Už v tom létě to byl signál, že si jí chce vzít!!!
No jo. Sem blbá. Naivní... Kurva já nechci, aby si jí vzal. Proč nemůžou žít jen.. jen tak.?! Prostě on a ona a.. bez dítěte.. bez manželství... bez..
Nezabránim tomu... Mám otce ráda.., ale už nebude můj. Bude její. Možná jsem sobecká, ale to jsem byla vždy.
"Vošo ty jseš ale hamižná!" tohle mi máti pořád řiká... něco na tom bude.
"Hrabeš jenom pro sebe. Copak se neumíš rozdělit.?!" NE NEUMIM!!! A nechci...
Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa.....Je to v prdeli.
VŠECHNO.


Herold.
btw. Sorry za chyby. Fakt nemám sílu to opravovat..


Prostě jen článek o ničem.

13. března 2011 v 14:30 | Herold
Nejdřív mi řekne, že celá hořim..Že mám minimálně 39..Ano, nějak tak sem měla. Nařídí mi, abych všechny svoje schůzky zrušila., řekne , že budu celej den zase ležet a za hodinu a půl mě pošle pro čínu.. Já to prostě nechápu. Nechápu celou svojí rodinu...a hlavně koho v tomhle rodinném kruhu nechápu, jsem JÁ sama. Nechápu se.., nesnášim se. Nejradši bych se někam zašila.., aby mě nikdo neviděl.., aby nikdo doopravdy nepoznal jaká jsem. Chci aby se na mě zapomělo...Stejně..tolik lidí je na světě.. a kolik jich dosáhne toho, čeho OPRAVDU chce.? MÁLO. Podle mě docela málo...Záleží na celém člověku. Na jeho zapálení do dané věci...
Babi prohlásila že za rok nebo dva půjdu na operaci očí.. že budu zase "krásná". "Víš, M. Tobě brýle sluší.., ale..-".."Budu mít čočky..".."Ale žádné čočky.. půjdeš na operaci. Zaplatím ti ji a budeš zase krásná. Brýle sluší jen krásným holkám. Nechci říct, že ti brýle nesluší. Ano, jseš krásná.., ale bez brýlí budeš..KRÁSNĚJŠÍ...".."BABI!!!! co to tady povídáš.?! Chci čočky. Budu mít čočky.. až potom pujdu na operaci...dřív jak ve 20ti jí nechci..." I máti štve, že mám brýle. "S brýlema jsou všichni tak hnusní.. Já když jsem je nosila, tak jsem je nesnášela..".." Mmm noa.".." Kdy ti babička chce zaplatit tu operaci.?"..
Je to furt dokola... ale já vím proč to chce. víc jí tim připomínám tátu. To ji štve.. Nedokáže zkousnout, že jsem prostě po něm a že sestra je po ní...Když byla sestra na švp, jedna maminka poslala na mámin mail fotky z nějaký akce tam odtud.
"Voošoo.?! Poď se podívat na sestru!"..Hleděla jsem na fotku a furt jsem nevěděla, co ji na tý fotce tak uchvátilo. "Podívej se.. je jako já.. ÚPLNĚ.".." Hmm já sem ale nebyla jako ty, viď.?".."Ne." řekla s takovym hnusnym hlasem.
Jsem ráda, že sem po taťkovi. Ne, vážně bych nechtěla být po mámě...nikdy nebudu jako ona. NIKDY.
Máti si myslí, že se po ní opičim.., že chci být jako ona.. Vůbec, ale vůbec mě nezná. Nevadí mi to. Jsem ráda, že mě nezná. Mohla by mě ještě více ranit, než už jsem.. Ona dokáže být tak... zlá. dokáže vás jednim sloven zranit tak.., že je měsíc po vás...
Asi bych takhle o své matce neměla mluvit, co.? Nesnášim ji, ale zároveň ji.. mám ráda. Ipřes to všechno. bojim se o ni, když mi nedá vědět, kam šla a kdy se vrátí. Bojim se co s ní je, když na ní volám do obýváku a nikdo se mi neozývá a když tam běžim tak zjistim, že jenom poslouchá muziku a neslyší mě..Jo, mám jí ráda. Je to přeci jenom moje matka. Závidim některým holkám takový ten vztah matka-dcera. Kdy matce můžete říct úplně všechno a vy víte, že vás neodsoudí, že vás prostě chápe... Jediný tři členvé rodiny, co mě plně chápali už nevydrželi a nejsou tady.. Proč asi.?
Otec..Ťapka..Babi.
Nikdo sem je už nedostane, protože buď prostě nemůžou nebo nechtějí. Proč nechtějí.? Na to mi nikdo nedokázal POŘÁDNĚ odpovědět...Nechali mě tady samotnou mezi 3 rozdílnými povahami..., které vlastně vůbec nevědí, kdo je jejich, vnučka, dcera, sestra. Co v sobě musí dusit... Myslí si, že mi je všechno jedno. Že všechno jde jednim uchem tam a druhym ven...Že všechny urážky, co padnou se mě nedotknou. "Je to jenom sranda, M." Však ano. POUZE sranda..
Vše je tady složité. Musíte být pořád ve střehu. Nevyzpytatelné. Nikdy si nemůžete být ničím jisti. Udělá to.? Neudělá.? Změní názor.? .., ale proč, když mi tvrdila něco jiného.? Potom stejně za to všechno můžete vy. Člověk si pomalu zvyká..
a čeká, až mu bude 19 a on se bude moct odstěhovat na druhý konec a začít tam NOVÝ a POŘÁDNÝ život.. Občas se ohlédnout za minulostí.., ale vědět, že už se nikdy nebude opakovat..
 


Chtíč.

10. března 2011 v 21:59 | Herold




15..Tady mi je ještě 15.. blbejch 15..
Nesnášim ten věk.., stejně jako od zítřka nebudu snášet to kulaté číslo..16..
Co se změní.?! Nic..Jen to, že už to bude 5 let co...
Nebudu to slavit. Nechci to slavit. Nesnášim své datum. 11.3.
Takové... takovééé.. ZLÉ!!! Nesnášim se zato, co dělám. Že neumim vyjádřit své emoce jasně..přitom takhle přijdu o mnoho lidí..
Jediné, co na sobě někdy mám ráda.., jsou moje vlasy. Jinak nic. Tolik věcí nemám ráda..
Co mám vlastně ráda. Budu mít někdy někoho ráda.? Dokážu to.? Dokážu se přes to přenést a jít do toho.? Asi...ne. K čemu je láska, když se stejně nakonec všichni trápí..bolí je to. I mě to bolí. Teď. On asi neví..nebo.. možná ví.., já.. nevim. Teď sem se do toho zamotala, co.? No jistě.., to jsem celá já. Zamotám se do toho a nejsem schopna se vymotat..Jednou to snad zvládnu. Jednou totiž bude vše dobré. Jednou se vše vyjasní a já budu moct říct, co chci a koho chci a jak moc ho kurva chci. Jenže teď to nejde. Nejde to. Nejsem připravená.. ALE KDY BUDU.?! Chci na to najít odpověď..., ale bohužel nenacházim.
Mám rýmu. Jsem nastydlá. Bolí mě hlava..Škrábe mě v krku...krása, že.?
Máti chce, abych zejtra někam vypadla "slavit". Ale kam.? A co slavit... nic ke slavení neni. A hlavně neni s kym... neni s kym. Což je špatné.. poslední dobou si uvědomuji jak málo přátel mám a jak hodně času mi nabývá...Ten čas využívám ke cvičení...Miluju když docvičim a všechno mě bolí. Miluju ten pocit... Když si stoupnu na váhu a zjistim.., že to číslo je menší.. Vždy si řeknu ANO..! Zachvíli dosáhneš požadovaného výsledku.. Jen se bojim.., abych se do toho nezamotala víc, než chci.Chápete...
No nic. já.., měla bych jít. neni mi dobře. Půjdu si lehnout.
Mějte se lépe než já.
Herold.

Kam dál