1.díl -Zklamaná-

19. listopadu 2010 v 12:50 | Herold |  El dolor invisible
"Broomová za 5!". oznámila jí učitelka Sokotra.
"5..?! Ne paní učitelko, prosím, řeknu Vám názvy autorů a mnoho dalšího. Jen toto prostě nevím. Zeptejte se mě na cokoli, nevěděla jsem, že i toto mezi to zapadá. Řekla jste, že je to dobrovolné!"
"To, že jsem řekla.? Davide, řekla jsem něco takového..?!"
-Davide! Prosím, řekni, že ano. Cožpak tys to snad minule neslyšel..?!-, prosila v duchu Andy.
"Ne, ne paní profesorko. Nic takového jste neříkala."
"Čili, Broomová za 5 a sednout! Nebo vám ještě napíšu poznámku!!"
-Zabijou mě. Máma mě zabije. Nechci domů. Dneska ne.-

. . .
"Ahoj mami."
"Čau, něco nového.? A neříkej nic, protože tím mě už děsíš."
"Mám za 5."
"Prosim?!"
"Sokotra mi dala za 5 ze zkoušení."
"Proč ses nenaučila."
"Ale já jsem se učila. Vážně."
"To by vypadalo jinak ty hajzle jeden!!!!" tahala jí za vlasy a bouhala do obličeje.
Plakala. Bolelo jí to. Věděla, proč nechtěla jít dopoledne domů. Bud' po ní házela věci( telefon, mobil, notebook..) nebo si jí prostě našla a zbila.
"Mami, prosím, ne!"
"Máš co si zasloužíš, krávo!"
"Maa-mi" vzlykala.
"Zítra za ní půjdeš a poprosíš jí o doučování!"
"Ano, ano."
"Slyšíš, ty nevděčnej hajzle?! Proč si myslíš, že tu školu platím? Když na střední školu prostě nemáš, tak tam nechoď.  Zítra si o to řekneš nebo si vyhledáš učiliště. Jseš úplně blbá. Koukni se na sebe jak to vypadáš. Smyj si tu řasenku, dělej!"
"Ano, mami."
  Poté to následovalo znovu. Už nemohla dál. Vždy se bála jít domů. Její nejlepší přítelkyně říkala, že jedna 5 nikoho nezabila.Jí jednou ano. Věřila, že z těch jejich ran jednou omdlí a už se neprobudí. Chtěla by to. Nebyla by to hezká smrt, ale aspoň by byla z tohoto ošklivého světa pryč. Když udělala něco špatně nebo se spletla následovaly minuty hrůzy. Slzy, krev, vlasy, pěsti, řev. Trpěla. V životě jí nic nenaplňovalo. Byla sama. Toto nikdo nechápal. A nikdy nepochopí. Na toto je prostě sama. Věřila, že to nikdo nemá horší, než ona. Nikomu nic neříkala. Pár lidem se jenom zmínila určitými hesly, že něco takového u ní je, ale oni buď nevěřili nebo jí říkali, že to bude "fajn". Bála se každé špatné známky. Andy byla velice citlivý melancholik. Hned si vše brala tak, že za všechno může ona. A taky že jo.
 -Jsem blbá. Nemám na to. Babi, co mám dělat..?! Tys vždy věděla jak mi pomoci. Proč tu už nejsi.?! Víš, jak si připadám?! Už nic nevydržím. Máma na mě řve a...já se neumím bránit. Bojím se. Vždy když to ustane, bolí mě hlava. Mám pocit, že mi praskne. Co mám dělat.?!- plakala tiše.
  Přisunula si k sobě zrcadlo, aby viděla tu hnusnou, ubulenou, blbou holku. Slova "Nemáš na to", slýchávala denně. O to víc jim vždy chtěla dokázat, že na to má. Snažila se. Jen to někdy nevyšlo. Když ještě s ní byl otec, zastával se jí. Byl její oporou. Kdo je její oporou teď? Nikdo. Je úplně sama. Sama na prázdném, pustém dně. Styděla se na sebe. Pořád hleděla do toho čtverhranného zrcadla. Červené vlasy jí splývaly po ramenou. Velké modré oči, lemované tlustými černými linkami se jí se otevíraly a zavíraly se slzami. Nasadila si černé brýle, které jí připomínaly samu sebe. Byla smutná. Zklamaná.
 Máma usnula. Byl slyšet jen chrapot z obývajícího pokoje. Andy se malátně dopotácela do kuchyně. Bolelo jí celé tělo. Měla hlad. Otevřela lednici a v ní byla lahev Fernetu a Becherovky. Netušila, že tato noc bude ještě dlouhá a plná slz. Zavřela lednici a potichu se vkradla do svého pokoje kde poslouchala dešťové kapky, které jí bubnovaly do okna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna barevná Slečna barevná | Web | 19. listopadu 2010 v 21:58 | Reagovat

tyjo už se těším na další díl... skvěle píšeš:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama